Studijní návštěva ředitelky školy ve Vídni.

Naším cílem bylo seznámit se s rakouským školským systémem – zejména s tzv. duálním systémem, pokusit se najít případného vhodného partnera k navázání mezinárodní spolupráce a získat v interakci s ostatními účastníky programu poznatky o podmínkách výchovy a vzdělávání i v jiných zemích Evropy.

Program byl rozdělen do jednotlivých dnů, kdy nám bylo postupně představeno rakouské školství v teoretické oblasti a na ni pak navazovaly návštěvy konkrétních škol a školských zařízení.

Na první úvodní schůzce na půdě oddělení pro cizí jazyky a mezinárodní kontakty v Europa Büro jsme se navzájem krátce představili a pak již podle programu následovala prezentace struktury rakouského školství, úlohy Evropského úřadu, úlohy školních výborů jednotlivých spolkových zemí, získali jsme informace o mezinárodní spolupráci škol, kdy mne zaujaly konkrétní příklady projektů spolupráce mezi Rakouskem, resp. Vídní a Českou republikou, Slovenskem a Maďarskem. V odpoledních hodinách jsme navštívili Školský výbor (Board of Education) města Vídně a seznámili se mimo jiné s pracovními podmínkami učitelů v Rakousku, se systémem jejich odměňování i s délkou jejich dovolené, které jsou podobné jako v naší zemi, se studijními možnostmi rakouských žáků, ale také s problémy feminizace školství, ztrátou respektu k povolání učitele nebo s počty a řešením žáků, kteří předčasně opouští vzdělávací dráhu, i se silným vlivem politiky na veškeré dění ve školství. Jako ředitelku soukromé školy mne zaujala informace o systému financování soukromých škol v Rakousku, kde jsou učitelé placeni ze stejných zdrojů a ve stejné výši jako ve státních školách a kde je školné využíváno na vybavení škol, což se od našich podmínek liší. Dále byla pro mne zajímavá informace o tom, že učitelé nejsou motivováni ani nijak nuceni k dalšímu vzdělávání, nejsou vyzdvihováni ani odměňováni učitelé dobří, pracující navíc nad rámec svých povinností – vše je ošetřeno tabulkovým zařazením a postupem podle odpracovaných let. Rovněž neúčast Rakouska v systému zavádění nebo již provádění tzv. státních maturit, o kterých teprve vedou diskuze, byla pro mne překvapivá. Maturitní otázky si školy zpracovávají samy podobně jako je to u nás, musí si je ale nechat schválit Školský výborem. Úspěšné složení maturitní zkoušky na rozdíl od naší země je přímou “vstupenkou“ na univerzitu. Protože pracuji v odborném školství, velmi mne zajímala otázka výuky ve školách odpovídajících našim učilištím, kde rovněž byly výrazné rozdíly – žáci nemohou pokračovat po vyučení ve studiu za účelem získání maturitní zkoušky,  pracují 4 dny v týdnu a 1 den jsou ve škole a firmu pro odborný výcvik si musí najít žáci sami. Nepřekvapilo mne na druhé straně zjištění, že ve většině zemí, odkud účastníci programu pocházeli, se problémy spojené se školstvím vůbec nelišily.

Druhý den jsme se podívali do školy v Ungargasse, která odpovídá typově naší „průmyslovce“, tedy střední odborné škole s maturitní zkouškou, ale zároveň s odbornou praxí, a která integruje děti s různými vadami od tělesných až např. k autismu v dokonalém systému. Nejprve jsme se seznámili s vedením školy, které nám připravilo informace o škole, o odborném školství v Rakousku a pak nás provedli jak školou, tak i internátem, jež byl na velice vysoké úrovni z hlediska péče o hendikepované děti. Při prohlídce školy jsme se podívali do pracovních dílen, zázemí školy pro hendikepované děti i do jednotlivých částí internátu, a pro mne byla velmi zajímavá návštěva v tzv. praktické neboli fiktivní firmě, kterou máme nově otevřenou na naší škole. Promluvila jsem si s učiteli, zanechala na sebe kontakt a doufám, že se z našeho setkání vyvine další spolupráce. Úroveň integrace hendikepovaných žáků byla nejen pro mne pozoruhodná.

V dalších dnech jsme navštívili bilingvní školu prvního a druhého stupně. Prostory škol nebyly nijak výjimečné, obdivuhodná však byla výuka cizích jazyků vedená 2 učiteli v jedné hodině, tedy v nedělených třídách do 25 žáků s 2 učiteli. Finančně je jistě drahá ve srovnání s našim systémem, nicméně jazykovou výuku a úroveň žáků jsme jako skupina všichni ocenili. Mluvili jsme v obou školách s vedením školy i řadovými učiteli i s některými dětmi. Poslední zajímavou návštěvou bylo gymnázium s téměř 900 žáky. Prohlédli jsme si některé třídy, interiér školy, vyměňovali jsme si poznatky. I zde mne zaujalo, že učitelé ve školách nemají své vlastní kabinety, že na všech školách, které jsme navštívili, sedí všichni ve sborovně, obvykle ani ne velké. A informace o tom, že učitelé mají po odučení svých hodin odcházet domů a ve škole se příliš nezdržovat, byla pro mne zarážející.

Kromě škol jsme poznali také starostu Vídně 10 a seznámili se s systémem financování škol v jeho okrsku i ve Vídni obecně. Stesky na nedostatek peněz pro školství, chybějící prostředky na investice, opravy a úpravy zněly velmi podobně jako v naší zemi. Měli jsme také možnost se sejít s vedoucím Evropského úřadu na půdě vídeňské radnice, ze které jsme ale nakonec viděli pouze exteriér a přízemí, prohlídku této krásné budovy nám hostitel bohužel nezařídil. Jedno dopoledne jsme také získali informace o řešení problémů žáků se specifickými poruchami učení v Rakousku a ve Vídni a s překvapením jsme přijali čísla o 50 % podílu mladé populace Vídně z rodin přistěhovaleckých, nerakouských, a o úsilí, tradici, cestách a úspěchu k jejich rychlé a hladké integraci do školy a společnosti.

Na základě viděného a slyšeného jsme velmi pozitivně vnímali úspěchy Rakouska či přesněji Vídně v otázce integrace příslušníků jiných národů a národností do společnosti, do školy, ochotu investovat velké peníze do výuky nejen cizích, ale i rodných jazyků těchto žáků, a to i když by se mělo jednat třeba jen o malou skupinku, podporu multikulturní společnosti, založené na žití vedle sebe a respektování se navzájem a ne na požadavku asimilace a xenofobii. Na druhou stranu jsme ve většině neschvalovali brzkou selekci žáků, kdy již v 10 letech si musí dítě vybrat, jestli půjde do akademického – gymnaziálního nebo obecného vzdělávání s možností jít do odborné školy či se vyučit. Přestupy a změny oborů, na jaké v našich školách řada žáků hřeší, jsou v Rakousku obtížné. Rovněž jsme přijímali s různými pocity informace o neexistenci celodenních pobytů žáků v základních školách, kdy tzv. družiny chybí a odpolední zájmové programy jsou organizovány mimo školu za úplatu.

Během pobytu jsme vytvořili vcelku soudržnou přátelskou skupinu, která byla schopná se navzájem mísit za účelem komunikace mezi sebou, vyměňování si názorů, zkušeností, postřehů a osobních informací nejen přes den, ale i večer v osobním volnu.

Na prezentaci jednotlivých zemí účastníků programu z časových důvodů nedošlo, přesto však jsme měli pro své kolegy všichni nachystané materiály v menší či větší kvalitě, které jsme si vyměnili a to, co jsme nestihli probrat, si tak máme možnost všichni dostudovat a prostřednictvím emailových kontaktů také vyjasnit či rozšířit.

Moje představy o programu, se kterými jsem do Vídně jela, se naplnily, získala jsem odpovědi na většinu svých otázek. Navázala jsem řadu příjemných vztahů, které se budu snažit dále rozvíjet. Program byl dobře zorganizovaný, vybrané školy byly zajímavé a vcelku rovnoměrně zastoupené z hlediska typů i když jsme se nemohli, zřejmě z časových důvodů, podívat i do škol nevýběrových, tzn. do některé ze všeobecných základních škol a zejména učňovských škol. Program byl nabitý, přesto na oběd nebo na možnost neformálních setkání a komunikace mezi jeho účastníky bylo ponecháno dostatek času, takže jsem získala spoustu zajímavých informací.

Pokud se na základě mnou zanechaných kontaktů podaří rozvinout spolupráce mezi naší školou a školou v Ungargasse, popř. bude zájem ze strany jedné z oslovených vídeňských škol podobného typu jako je škola naše, bude hlavního cíle mé návštěvy dosaženo. I v opačném případě však tato studijní návštěva byla pro mne velkým přínosem. I když cílem organizátorů bylo srovnat rakouské školství se zbytkem Evropy, ve skutečnosti jsme srovnávali také každý svůj systém s ostatními. Uvědomila jsem si, že naše školství nemá žádný důvod mít nízké sebevědomí, že má velice dobrou úroveň a že problémy, se kterými se potýká, mají nadnárodní charakter, ne jen specificky český.Tento pocit uvědomění si, že naše země je v oblasti školství naprosto rovnocenným partnerem ostatním zemím Evropy, je tedy sám o sobě dostačujícím výsledkem mé studijní návštěvy.